book tips | 18

4. července 2017

SPISOVATEL JAKO POVOLÁNÍ - HARUKI MURAKAMI

beletrie světová
nakladatelství Odeon, 2017


Kdybych měla vyjmenovat své nejmilejší autory, stálo by jméno Murakami na té úplně první příčce (ó, jaké překvapení!). Záhadou ovšem zůstává fakt, že sama vlastně ani nevím, proč tomu tak je. Co mě na něm vlastně tak baví. Možná je to prostý styl jeho psaní, to, jakou atmosféru ve vás jeho knihy umí navodit nebo skutečnost, že je mi prostředí Japonska blízké a ráda čtu knihy, které mi ho přibližují. Každopádně když se na pultech objevila další kniha tohoto mého oblíbence, byla jsem štěstím bez sebe.

Když pomineme knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání, která u nás vyšla pod nakladatelstvím Odeon v roce 2010, jde o první knihu, ve které nás Murakami nechává trochu nahlédnout do svého světa. Ale jen trochu, abychom toho náhodou nevěděli zase až moc.
Původně šlo jen o sbírku esejů, které si Murakami psal jen tak pro sebe do šuplíku - sám je nazývá takovými malými přednáškami na papíře. O pár let později začaly ale vycházet i časopisecky, těšily se velké oblibě a tak byly později doplněny o dalších pět a nakonec, aby šlo o ucelený celek, vyšly knižně. 

Jak už z názvu vyplývá, Murakami nám zde sděluje své postřehy z literárního světa, mluví tu o technikách, které při psaní používá nebo třeba o tom, co si myslí o literárních cenách. Zmiňuje zde i své oblíbené spisovatele a knihy. Mluví o tom, proč téměř neposkytuje rozhovory a moc se neukazuje na veřejnosti. O vztahu, který má se svými čtenáři. Nebo třeba o tom, proč se rozhodl se svými knihami expandovat na Západ a opustit tak rodnou půdu Japonska. 

Kniha je to fajn, chvilkami to bylo takové odbornější a nečetlo se to úplně hladce, ale když to vezmu kolem a kolem, tak se mi kniha líbila. Dokonce se našlo i pár pasáží, kde jsem si podtrhávala (v poslední době to v knihách dělám docela často a ne, není mi to líto, spíš mi přijde, že tím kniha získává ještě větší kouzlo - pro mě jako čtenáře) a pár stran, které jsem si dokonce zakroužkovala celé. Takové, ke kterým se chci vracet.


,,Sám v běžném životě zvlášť vnitřně silný nejsem. Leckdy se mě dotknou naprosté maličkosti, nebo naopak řeknu, co jsem si měl radši nechat pro sebe, a častokrát pak, když už je pozdě, trpce lituju. Neumím vzdorovat pokušení a povinnosti, které mě nudí, ignoruju, co to jen jde. Nadělám velký povyk kvůli trivialitám a v příštím okamžiku jsem schopný z nepozornosti úplně přehlédnout něco zásadního. Jsem vždycky rozhodnutý, že se nebudu na nic vymlouvat, ale stejně do toho občas spadnu, ani nevím jak. Nebo si říkám, že bych dneska radši neměl pít alkohol, a vzápětí už z ledničky vytáhnu pivo a vypiju ho do poslední kapky. V tomhle  ohledu je to se mnou nejspíš stejné jako s ostatními lidmi, co jich jen svět nosí. Anebo možná ještě horší."

REKVIEM ZA PLUTO - ADAM CHROMÝ

beletrie česká
nakladatelství Plus, 2017


Hodně jsem přemýšlela, jestli zde tuto knihu vůbec zmínit, jelikož jsem z ní vůbec nebyla nadšená. Pak jsem si ale řekla, že recenze nemají (a nikdy nejsou) jen pozitivní a ke knihám, které se mi líbily a ze kterých jsem byla nadšená, bych sem tam měla přidat i nějakou, která mě naopak zklamala. Tak tady je.

Knihu jsem si kupovala v době, kdy jsem sama byla ve vztahu nešťastná a odpovědi hledala všude, kde se dalo. Ostatně popis knihy napovídal, že by se mohlo jednat o fajn čtení, posuďte sami.

,,Od roku 2006 už není Pluto planeta. Největší událost ve vesmíru od Velkého třesku zůstala téměř bez povšimnutí. Nevšimli si ani David s Alicí, jejichž svět se smrsknul na pár společně sdílených metrů čtverečních, kde se jeden druhému snažili vyhnout. Zatímco se Pluto proměnilo v bezvýznamné trpasličí těleso, jejich vztah dospěl do mrtvého bodu. Rekviem za Pluto je román o problémech přímo kosmického rozměru a o dráhách, po kterých obíháme. "

Podle takového popisu jsem čekala trochu víc. V některých částech jsem se do čtení musela vyloženě nutit. Jazyk průměrný, nic, co by člověka nadchlo. Složení vět taky žádná sláva, přišlo mi to jak text sepsaný školákem.
Abych ale nebyla jen negativní, musím říct, že jsem se v některých pasážích viděla - každý z nás to nejspíš někdy zažil - jak láska ze vztahu pomalu vyprchává a lidé spolu zůstávají jen ze zvyku. Pocity samoty, i když je člověk vedle druhého, zde byly popsány celkem trefně. Ale opět ne dokonale, mám pocit, že by to šlo přece jen o trochu líp.

Takže tohle je zrovna ten typ knihy, který podle mě za přečtení ani nestojí. Na druhou stranu jsem na ní četla i pár pozitivních recenzí a našla lidi, kterým se líbila. Asi je to prostě otázkou vkusu, ale za mě tedy ne, bohužel.

KOSMONAUT Z ČECH - JAROSLAV KALFAŘ

beletrie česká, román
nakladatelství Plus, 2017


A to nejlepší nakonec, Kosmonaut z Čech. Kniha, která ve mně doznívá ještě teď. Kniha, kterou všem lidem okolo doporučuju. Protože tohle mě prostě dostalo.

,,Kam nemůžeš poslat sondu, tam pošli člověka. Tím se řídila malá země z Evropy, když se ve sluneční soustavě objevil podivný oblak, slibující odhalení mnohých tajemství vesmíru. Stane se kosmonaut Jakub Procházka nejslavnějším mužem na Zemi? Nebo je celý projekt předem určený k nezdaru – ať už pro neznámou podstatu oblaku, nebo proto, že si s sebou Jakub vedle vědeckých zkušeností veze i břímě minulosti? A dozvíme se, zda jsme se vesmíru sami?"

Knihu napsal autor původně v angličtině, žije totiž už od svých patnácti let v Americe a jak sám říká, napsat román v češtině si už jednoduše netroufl. A tak za něj pak knihu do češtiny přeložil někdo jiný - na kvalitě jí to ale rozhodně neubralo. 


Líbily se mi odkazy na (nejen) českou historii a zajímavosti o naší zemi. Navíc to bylo i vtipné - už to, že samotný kosmonaut Jakub Procházka startoval se svou lodí z brambořiště za Petřínem mi přišlo mile úsměvné. Mimozemský pavouk Hanuš, tajně ujídající po nocích Nutellu, to už jen završil. Kniha je neuvěřitelně čtivá, jazyk jednoduchý a zároveň schopný popsat vše do detailu. Děj je svižný a strhující, navzdory těžkému tématu - vyrovnávání se se samotou a minulostí, které se v knize vyskytuje.
Některé pasáže jsem si s chutí četla znovu a některé stránky si i označila, abych se k nim později mohla vracet. Hlavně část, kde Jakub přemýšlí o naší konzumní společnosti, která se pořád jen za něčím žene a (marně?) se snaží ovládnout chaos, do kterého jsme všichni vrženi.
Na konci knihy do sebe všechno zapadne a člověk pochopí. Při posledních větách jsem měla dokonce husí kůži, jak silný to bylo.

Takže za mě rozhodně velké ano, tohle za přečtení rozhodně stojí!


S autorem jsem mimo jiné slyšela rozhovor na Rádiu Wave (konkrétně pod štítkem pořadu Liberatura, který je naprosto skvělý a ráda si jím krátím cesty do práce či na Šumavu) a musím říct, že mi byl strašně sympatický a že jsem po poslechu rozhovoru s ním měla ještě větší chuť si zmíněnou knihu přečíst.

1 komentář

  1. Kosmonaut z Čech - tak to si určitě přečtu... tenhle styl a humor je mi velmi blízký! :)

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD