divoká šárka, rok poté

30. listopadu 2017


Naposledy jsem tady byla před rokem. Léto se zrovna lámalo v podzim a já si říkala, že se sem musím co nejdřív vrátit. Byli jsme tam s Jakubem a oběma nám bylo strašný horko, každopádně ani to nám nezkazilo dojem z tohohle krásnýho místa. Moje srdce tesknilo po lesích a lukách a já byla šťastná, že jsem zase někde, kde je mi dobře. Byla jsem tenkrát v Praze čerstvě a z velkoměsta jsem byla trochu rozčarovaná a přímo jsem prahla po tom, že se na chvíli ztratím někde, kde nebude tolik lidí a budu si připadat zase jako doma, na Šumavě. Tohle místo tato očekávání stoprocentně naplnilo. Slibovala jsem si tenkrát, že se sem musím co nejdřív vrátit. Vidět, jak to vypadá na podzim, jak se listí barví do všech odstínů oranžové a červené. Na jaře, když kvetou keře a všechno je tak hezky čerstvý, zelený.
Rok se s rokem sešel a já nebyla za těch dvanáct měsíců schopná se sem vypravit. Až teď, téměř na začátku prosince, jsme se s Tomášem rozhodli udělat si menší výlet. No, menší, jeli jsme sem téměř hodinu a se třemi přestupy. I tak to ale stálo za to. Stálo to i za ty zabahněný tenisky a promrzlý ruce. Tohle místo má atmosféru a strašně mě baví, jak se proměňuje společně s ročním obdobím. Jak na začátku zimy vypadá úplně jinak než na konci léta. Jak se od jeho podoby odvíjí i nálada, kterou člověk na tomhle místě má. Baví mě příroda a strašně mě mrzí, že jsem v ní za poslední měsíce moc času nestrávila. Přitom je to jedna z věcí, co mě dokáže nabít úplně nejvíc. Čerstvý vzduch, větve a jehličí křupající pod nohama, vůně lesa a zvuk bublajícího potoka. Co je víc?


1 komentář

© anna. Design by FCD