minimalismus

11. ledna 2018


V posledních letech se z minimalismu stal jakýsi trend a heslo čím míň, tím líp se stalo určitým životním krédem. A nebudu lhát, i já jsem mu propadla.

Nikdy jsem nebyla člověk, který by měl doma nepořádek, přesto jsem i já byla tou, co doma skladovala milion nesmyslů a vůbec kolem sebe měla x věcí. Ať už šlo o oblečení, staré vzpomínkové věci, kosmetiku, kterou už nikdy nebudu používat ale co kdyby, znáte to, milion sešitů, milion knih, které jsem už přečetla, nelíbily se mi a já vlastně neměla jediný důvod si je nechávat. Byla jsem takový sběratel, aniž bych si to byla ochotná připustit. Ba co víc, aniž bych o tom v hlubším smyslu nějak přemýšlela.

Jak se roky táhly, najednou jsem kolem sebe - a přišlo mi to naprosto přirozený - začala potřebovat čím dál tím míň věcí. Měla jsem téměř potřebu spoustu věcí vyházet, abych se mohla nadechnout, abych byla šťastnější. V té době jsem o nějakém minimalismu ale neměla ještě ani tušení a ta potřeba spíš vycházela ze mě samotné.
Víc řešit, víc systematicky, řekla bych, jsem to začala když jsem se přestěhovala do Prahy a s Kubou jsme bydleli v malém bytečku, kam se těch věcí moc nevešlo, ani kdybych chtěla. A tak začala první část procesu, kdy jsem se začala zbavovat svých věcí. Najednou jsem s někým sdílela prostor (i když je pravda, že moje věci i tak zabíraly většinu místa a minimalistou byl v naší domácnosti spíš on - ne však záměrně) a musela své věci zredukovat. Jak ale začít?

V té době jsem už o minimalismu věděla. Když se tohle kouzelný slovo řeklo, vybavil se mi čistě bílý byt, kde najdete pár kusů nábytku a minimum osobních věcí. Takhle na oko mi to připadalo strašně studený a nebyla jsem schopná si představit, že bych takhle měla žít i já. Časem jsem ale přišla na to, že o tom ten minimalismus vlastně vůbec být nemusí. Že jde o to, jak ho pojmete vy samotní, aby vám bylo dobře a přineslo vám to do života štěstí. Nikdo po vás nechce, abyste žili v bytě s jednou židlí a postelí.

Pro pomoc jsem otevřela internet, kde se na mě vyvalily desítky článků a videí, jak na to. Neprošla jsem samozřejmě všechny, dám vám sem ale odkaz na TED Talks about Minimalism, který mě zaujaly asi nejvíc: tady
Dál mě zaujala kniha Zázračný úklid od Marie Kondo, o které jste asi slyšeli už všichni. Jak už ze samotného názvu vyplývá, jde o knihu, která nám má pomoct uklidit si prostor kolem sebe. Zbavit se zbytečností, které už nepotřebujeme. Vyřadit ze svého šatníku oblečení, které už nenosíme. Jednoduše ze svýho života a místa kolem sebe vyřadit to, co už není funkční a nepřináší nám radost ani užitek, to je hlavní. 
Další knížka, která mi přišla moc fajn je kniha Radost z mála: Minimalistický návod, jak si uklidit a zorganizovat a zjednodušit život, kterou napsala Francine Jay. Je to na podobné bázi jako již výše zmiňovaný Zázračný úklid, jen se tady dozvíte trošku víc o tom, jak vnést minimalismus i do svého života, nikoliv jen do místa, kde žijete. 


Jelikož se snažím minimalismus praktikovat už delší čas, mám teď v deníku napsané jen nějaké dodatečné body, na které bych se chtěla letos ještě navíc zaměřit. Jak jsem psala výše, všechno najdete na internetu nebo v knihách, kterých na tohle téma existuje taky nespočet. Nebo už jen na samotném Pinterestu seženete spoustu návodů, jak začít. 


Za sebe musím říct, že mi to do života vneslo spoustu spokojenosti. Ulehčilo mi to existování a dovolilo soustředit se na to, co je skutečně důležité. Žít v přítomným okamžiku. Neztrácet čas tím, co si vezmu na sebe, protože se snažím mít oblečení takové, aby se spolu dalo dobře kombinovat. Přišla jsem na to, že v jednoduchosti je krása. Že kvalita vítězí nad kvantitou. Že nemusím mít všechno, co se mi líbí, že to ve finále ani nepotřebuju. Naučila jsem se, že slevy v obchodech jsou jen lákadlem, že vážně nepotřebuju další šedivý svetr, jen v jiném odstínu. Naučila jsem se, že k líčení nepotřebuju tři druhy makeupu, ale že stačí jen jeden a nebo vůbec žádný. Že je lepší mít jeden dražší, zato kvalitní batoh, co mi vydrží, než x jiných a na pár použití. Že se líp cítím v prostředí, které není zahlcené věcmi. Že mám dobrý pocit z toho, že dělám něco pro planetu. Že neplýtvám. Že mi dělá dobře zbavovat se zbytečností. Dávat pryč oblečení, které už nenosím. Že mě minimalismus ve své podstatě osvobozuje (sice ne ještě na takové úrovni, abych byla schopná žít jen s jedním batohem, ve kterém bych měla celý život - ano, i tací jsou - ale přece).

Navzdory tomu existují ale stále ještě oblasti, kde se mi tohle minimalistický smýšlení uplatňovat nedaří. Třeba knihy. Stále je mým snem mýt jednoho dne knihovnu plnou svazků, které jsem za celý život přečetla. Jsou knihy, které mě nebavily, které se mi nelíbily. Takové se snažím dávat do antikvariátů, protože věřím, že se na světě zcela jistě najde někdo, komu se líbit budou. Jinak mi ale dělá radost mít spoustu knih a tak nevidím jediný důvod, proč bych se jich měla zbavovat. A pak jsou tu hrnky. O mé sbírce hrnečků už skoro kolují legendy, jak je velká. Jak mi nedávno řekl Tomáš - Nikdy jsem neviděl, aby měl jeden člověk tolik hrnků. 



Pokud jsem vás nadchla a chtěli byste s minimalismem začít, doporučuju mimojiné tuhle třicetidenní challenge, která vám pro začátek určitě pomůže!
<3


2017

9. ledna 2018


Možná trochu se zpožděním - ale přece - přicházím i já s ročním shrnutím. A upřímně, nevím kde začít. Minulý rok byl rokem plným velkých změn a zvratů. Tak velkých, že jsem se kolikrát bála, jestli je vůbec zvládnu. A teď, na začátku ledna 2018, kdy se s lehkým sentimentem ohlížím zpátky, si myslím, že jsem je nakonec zvládla celkem obstojně.
Navzdory všemu.

dvanáct měsíců ve dvanácti fotografiích

leden
První den minulého roku jsme s Jakubem strávili ruku v ruce na Náplavce, která byla prostě kouzelná. Navzdory mlze a pod kabát zalézající zimě svítilo slunce a nám v tu chvíli vůbec nic nechybělo. Ten samý měsíc jsem taky úspěšně zvládla první zkouškové na škole, u které jsem tenkrát byla přesvědčená, že je pro mě to pravé ořechové. O měsíc později jsem se psychicky zhroutila a mimo jiné došla k závěru, že už dál studovat nezvládnu. Ne teď, ne tuhle školu. Že navzdory prvotním dojmům mi škola nedává to, co jsem očekávala a že pro mě představuje ztrátu času.
A tak jsem začala přemýšlet, co dál.

únor
Valentýn jsme s Jakubem strávili v Grébovce nad nejlepším jablkovým koláčem se šlehačkou vůbec. Taky jsme byli v kině na Trainspottingu 2, který se mimochodem hned zařadil mezi mé nejoblíbenější filmy a já ho k dnešnímu dni viděla už tak pětkrát. Konec března jsme strávily s Jančou v divadle na derniéře Čapkova Loupežníka. Začínám chodit téměř jen v černé.

březen
V březnu jsme s Kubou oslavili rok a půl. S Jančou jsme chodily na výstavy a po kavárnách. Objevuji taje noční Prahy a prohýřím nespočet nocí. Hledala jsem sama sebe (nebo spíš ztrácela?). Byla jsem poprvé na dýňovém rizotu v Plevelu, poprvé byla na indickém jídle. Začala opět bojovat se svým psychickým zdravím a sama se sebou. Ubíjel mě pocit, že stojím na místě. Že mě nebaví škola, kterou studuji a život, který vedu. Čím dál vážněji jsem brala myšlenku, že se školou skončím. Tou dobou už jsem tam ani moc nechodila.

duben
Poprvé jsem byla v botanické zahradě v Tróji. Během dubna jsem taky často hlídala pejska a zároveň začala nabývat dojmu, že bych takového zvířecího kamaráda taky potřebovala. Poprvé jsem byla v coffeeroomu (ze kterého se stala jedna z mých nejoblíbenějších kaváren vůbec!). Byla jsem na výstavě v GOAP, navštívila Smetanu Q. Přečetla jsem rozsáhlý Murakamiho román 1Q84, který se stal jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec a když se mě někdo zeptá, co si od Murakamiho přečíst, je tohle po Honu na ovci hned druhá kniha v pořadí, kterou nadšeně doporučuju. Týden, kdy jsem byla v našem pražském bytě úplně sama jsem strávila se svou depresí, Sexem ve městě a devadesátkami puštěnými na plné pecky. Už nemůžu.

květen
Navzdory prvotnímu nepochopení a odsuzování ze strany mých rodičů jsem se rozhodla se školou skončit a najít si práci. V mezičase jsem brigádně pracovala v Levných knihách, kde jsem začala už v září roku 2016. Během května se taky narodil Oskar (to jsem ale v té době ještě nevěděla). Byla jsem nemocná. S Kubou jsme jeli na víkend na Šumavu (snad ve snaze obnovit to, co se už dávno ztratilo?), vylezli na Svaroh. Začala jsem rozesílat životopisy, byla na zkoušku v Momoichi. S Kubou jsme byli na výstavě Normalizace v Židovském muzeu a já od něj dostala výtisk Deníku Anny Frankové, ach. Byla jsem na pohovoru v Knihách Dobrovský a tak se ze mě stal knihkupec specialista. Zároveň jsem byla naposledy na brigádě na Šumavě, kterou jsem si přes víkendy, navzdory mému bydlení v Praze, ještě stále udržovala. Začala jsem jezdit po Praze na kole a zase nakupovat téměř jen v sekáčích. 

červen / červenec
Poprvé jsem jako malé koťátko viděla Oskara a rozhodla se, že kočku k životu nutně potřebuju. Byla to láska na první pohled. 22. června jsme si Oskara přivezli domů a já konečně získala chlupatého přítele. S Matym jsme zavedli novou víkendovou tradici a to sobotní kávičku a dortík u klatovského Jednorožce. Poprvé jsem byla v Kávě Růžové (ach!). S Kubou jsme si udělali piknik na Jiřáku a byli na snovém dortu ve Světozoru. Udělala jsem si sama výlet do lesa a po dlouhé době měla slzy v očích. Po x měsících jsem se cítila konečně zase naživu. Terka mě přijela navštívit do Prahy. Odpoutala jsem se od člověka, který mě akorát stahoval dolů a přiváděl na špatnou cestu. Přečetla jsem knihu Rekviem za Pluto, která teda vůbec nebyla dobrá. 
V Dobrovském jsme utvořili fajn partu a strávili spolu x nocí a večerů, na který vzpomínáme doteď. Zároveň jsme v práci zažili požár i potopu (ale i to utužilo kolektiv, ne že ne!).Vyzkoušeli jsme si práci skladníka i úklidové čety. Oslavila jsem dvacítku, opět v Praze přivítala Matyho, po letech navštívila pražskou zoo a byla po dlouhé době v aquaparku. 

srpen
Rozhodla jsem se, že se sebou začnu konečně něco dělat a budu žít konečně alespoň trochu tak, jak bych chtěla. Pořídila jsem si longboard, přečetla Snuff (a objevila tím svou lásku k Palahniukovi) a 451 stupňů Fahrenheita, začala se stýkat s D., na těle mi přibyla dvě nová tetování. Učím se mít ráda sama sebe i bez líčení a za každou cenu upravených vlasů. Najednou mi nedělá problém vyjít ven bez obojího, ba co víc, cítím se dobře. Velký kus cesty na holku, co dřív nesnášela sama sebe. Objevila jsem další nové kavárny a poprvé (já vím, ostuda) viděla Klub rváčů. Michal mi z Prahy odešel zpátky na Šumavu a doma nám umřelo morče Rozinka. Smutno. S Kubou jsme byli v Krumlově. Náš poslední společný výlet vůbec. To jsme ale tenkrát spíš jen tušili, než věděli.

září 
Už jsou to tři roky, co mám blog. 4. září by to byly dva roky, co bychom s Kubou byli, my se ale místo toho rozešli. Oba jsme se shodli na tom, že už to bohužel není to, co to bývalo a že bude pro nás oba lepší, když si půjdeme svou vlastní cestou. A tohle rozhodnutí odstartovalo spoustu dalších změn v mým životě. Musela jsem si najít bydlení a vyřešit, co bude dál, jak to všechno sama zvládnu. Musela jsem se osamostatnit a postavit na vlastní nohy. Úplně. Po několika neúspěšných dotazech na inzeráty se mi konečně poštěstilo a já našla svůj vysněný byt. S Kubou jsme si do budoucna popřáli jen to nejlepší, s Fouňou strávili poslední noc ve Vršovicích sami a přestěhovali se. Ahoj nový začátku!

říjen
Zažila jsem svou první večeři při svíčkách, měla ten nejlepší párek v rohlíku na Václaváku, navštívila nové kavárny jako třeba Alchymistu, Cobru, Vnitroblock nebo Kumbál, měla své první pumpkin spice latté ze Starbucks, našla psychickou oporu ve své rodině a začala fungovat sama. S malou pomocí jsem si pomalu začala zařizovat byt v Letňanech, první týdny spala jen na matraci v téměř holém pokoji. Ale byla jsem pyšná na to, že jsem to zvládla sama. Postupně jsem se začala zabydlovat a z bytu si tvořit takovou svou malou oázu. Smutky a úzkosti byly ale navzdory tomu na denním pořádku. Po dvou letech znovu bojuji s touhou si ublížit. Vyhrávám. Říjnové noci se ale i tak rázem řadí na seznam těch nejhorších vůbec. Oskar oslavil čtvrt roku. Byla jsem na Halloweenské party ve Fearhousu, na výstavách ve Veletržním paláci a Jízdárně. Říjen jsem trávila na Žižkově, snídala francouzské tousty a pila kvalitní zelený čaj. Po dlouhé době jsem si připadala zase chtěná a milovaná, i když jen na chvilku. Byla jsem volit a z výsledků voleb byla leda tak smutná. A naštvaná.

listopad
S Jančou jsme k sobě zase našly cestu. Byla jsem v divadle na skvělém představení. Přestala se vídat s D. Byla jsem na výstavě Čeští impresionisté, pořídila si krásný svetr z Pull and Bear, viděla se po dlouhé době s Adamem a Míšou (<3), znovu mě v Praze navštívili Terez a Michal. Poprvé jsem byla v original coffee. Pořídily jsme si (konečně!) domů pračku a já si vzala první věc na splátky (dospělost?). Minimálně pětkrát jsem navštívila Ikeu. Poznala jsem Toma a beznadějně se zamilovala. Na první pohled, jako patnáctiletá. S Tomášem jsem se po roce podívala na Divokou Šárku, začala Prahu procházet víc po svých a v noci zase usínat v objetí.

prosinec
V práci začalo pravé vánoční šílenství a já tam trávila většinu svého času. Byla jsem nemocná a navzdory antibiotikům chodila do práce (což se mi teď v lednu pěkně vrátilo). Předvánoční kafe v Emě bylo jedno z těch nejhezčích minulého roku, protože jsme tam byli spolu a já najednou měla pocit, že je všechno tak, jak má být. Byli jsme v Kině pilotů a viděli Sněhuláka. Fouňa byl se mnou na Šumavě, od svého narození poprvé. Za celý rok jsem přečetla 56 knih. Dostala jsem auto (což znamená víc výletů a možností, konec cestování autobusem na trase Praha - Šumava, hurá!) a vysněný křeslo na čtení. Na přelomu roku 2017/2018 jsme si s Tomášem spontánně udělali stejné tetování a já při silvestrovský noci po letech neusínala s úzkostí a strachem, co mě ten další rok čeká, nýbrž v objetí a spokojená. 

Všechno je tak, jak má být.
Děkuju.


© be at peace, not in pieces. Design by FCD