23. dubna 2017

Chci se osamostatnit. Možná žít trochu víc jako bohém, jak to tak ráda, ovšem s příměsí opovržlivého tónu, říká moje mamka. Chci žít jinak než doposud. Alespoň trochu.

Za poslední tři měsíce, nebo jak dlouho už ta moje krize identity vlastně trvá, jsem slova potřebuji něco změnit, nejlépe všechno, vyřkla už tolikrát, že mě samotnou přestávají bavit. To jim však na pravdivosti ani naléhavosti ani trochu neubírá. Naopak. Cítím tu naléhavost někde hluboko uvnitř sebe, jak se pomalu, ale jistě, dostává na povrch. A objevuje se čím dál častěji. 
Vlastně si přijdu jako kolovrátek. Co neustále dokola opakuje to samé. A už se sama sobě protivím, to vám povím. Možná proto, že z těch všech změn, které chci udělat, jsem pořádně začala tak se dvěma. A ani ty ještě nejsou úplně dotažené do konce. Ale cítím, že je to tak správně a že to snad ani jinak být nemůže. 

Stojím u dřezu, myji nádobí, na hlavě mám velká sluchátka, z nichž mi vyřvává remix The Cranberries - Zombie a mezi mytím tancuji po kuchyni. On se na mě nechápavě od stolu dívá. Není v mým světě, ne teď. Teď jsme tam jen já a Dolores O'Riordan. A je nám spolu docela fajn.
Vlastně je mi samotný fajn v čím dál víc případech. Vždycky jsem byla tak trochu vlk samotář a chvíle o samotě jsem si dokázala užít a vždy je něčím zaplnit. Třeba nedávno, jak jsem před dvěma týdny byla doma úplně sama, přepadl mě nějaký smutek a tak jsem se opila. Opila a zpívala hity z devadesátek. A nakonec, světe div se, z toho byl ne zoufalý, ale naopak moc fajn večer. Ale abych se vrátila k původní myšlence. Je mi samotný dobře. Možná proto, že si můžu dělat věci podle sebe. Že umím být sama se sebou. To už jsem se za ta léta naučila a povím vám, je to podle mě pro život jedna z těch nejdůležitějších věcí.

Pojedu na Šumavu. Vypnu si telefon, s sebou si vezmu jednu z knih Párala, kterého mi doporučil táta, budu chodit na výlety a nasávat energii lesa. Nechám Prahu Prahou a chvíli budu zase jen existovat. Protože i to člověk někdy potřebuje. Někdy dokonce víc než cokoliv jinýho. Lehnu si na mech, na ony lesní baldachýny vonící houbami a hlínou, a bude mi úplně jedno, že budu možná špinavá. Budu objímat stromy. Naposledy jsem to dělala před půl rokem a upřímně, nikdy jsem nechápala, proč to ty lidi vlastně dělají. Po tom, co jsem to sama vyzkoušela, to už chápu. Pocit štěstí a proudící energie si dokáži vybavit ještě teď. Dojdu na místa, kam jsem chodila jako malá. Nostalgie. A pak, pak si na chalupě s babi a dědou udělám čaj. Černý s citronem. A kdybych měla už konečně toho pejska (což je ale taky v plánu a to snad v nejbližší době), bylo by to naprosto dokonalý. Ale všechno bude. Chce to jen trochu času.

Potřebuji se najít.
Vyřešit a ujasnit si, co vlastně chci. Možná to nebude hned, ale některý věci se prostě nedají urychlit. A tak se hledám. Zase. Pomalu, ale jistě.

19. dubna 2017

Haruki Murakami's vinyl collection

Jak jistě víte, Murakamiho knihy miluju. Může to snad znít už jako otřepané klišé, v poslední době kolem sebe nacházím víc a víc lidí, kteří jeho knihy zbožňují (což je ale skvělé, alespoň se mám o nich s kým bavit!). Pravdou ale je, že je mi HM něčím blízký. Ať už je to svou osobností, kterou nám v tom málu rozhovorů, co kdy poskytl, nastínil, nebo právě svým psaním, které hltám a nejsem schopna přestat. Psaní, díky kterému se ocitám v jiném světě, psaní, které mě nutí přemýšlet, při kterém mi občas běhá i mráz po zádech a mám pocit, že nesedím doma v křesle či metru na cestě do školy, ale někde v Japonsku v horách, a společně s hlavním hrdinou čekám na Ovčího mužíka (četli jste Hon na ovci? doporučuju, něco tak skvělého si prostě musíte přečíst!)

Ale abych se dostala k tomu, o čem jsem se vám tu dnes chtěla zmínit. Ti z vás, co pár knih od HM četli, ví, že jejich nedílnou součástí je hudba. Nenarazila jsem snad od něj na knihu (krom těch krátkých povídkových), kde by se o hudbě nezmiňoval. Ve většině případech zaujímají skladby v příběhu dokonce nemalou úlohu.
Několikrát jsem si ony skladby hledala a poslouchala. Někdy dokonce přímo při čtení (ano já, která musí mít při čtení nejlépe absolutní ticho, aby se dokázala soustředit a něco z toho mít). A o to víc mě potěšilo, když jsem na spotify narazila na playlist Murakamiho sbírky vinylových desek. Murakami, ještě předtím, než se stal spisovatelem na plný úvazek, provozoval jazzový klub. Jeho láska k jazzu ho tedy provází celým životem.

Venku je deštivo. Jsem schovaná pod dekou, na stole mi stojí horký zelený čaj, ve sluchátkách hrají ony jazzové skladby a já při tom dočítám 1Q84. Mohlo by být to ráno snad ještě hezčí?