26. května 2017

změna


Rozhodla jsem se dát si pauzu od školy. Na rok.

O svém rozhodnutí jsem uvažovala už několik měsíců. Konkrétně od února, kdy skončilo zkouškové. Pak to vygradovalo během března, kdy jsem si prošla psychickým zhroucením a problém mi dělalo pouze vstát z postele, natož dojet do školy a být ve studiu aktivní. A pak duben - pomalu jsem se začala dávat dohromady, začala zase chodit do školy (i když rozhodně ne na všechny přednášky a semináře) a najednou se mi začalo při těch chvílích strávených ve škole stávat, že jsem si v hlavě pokládala otázku Proč tu vlastně jsem? Co tu dělám? Dává mi to něco?

Po několika týdnech váhání, slz a chvil, kdy jsem nevěděla, co se sebou, co je správně a co špatně, jaká bude moje budoucnost a co mi následující měsíce přinesou, jsem se rozhodla. Dám si od školy pauzu.
Najednou jsem tam totiž začala chodit jen z důvodu, že musím, ale pak, když jsem tam seděla, mi předávané informace vůbec nic nedávaly. Což o to, věci to byly asi zajímavé, ale pro mě momentálně nepotřebné. Najednou jsem si uvědomila, že informace, které se ke mně ve škole dostávají, vůbec netvoří celek, ale všehochuť, s kterou nevím, co si počít. 
Spousta lidí z fakulty také odešla, hodně z nich také vyhodili a z počátečních 900, co nastoupilo do prvního ročníku, nás tam zbylo kolem 400, pokud se nemýlím. Což je ale asi klasika na většině vysokých škol.

Každopádně jsem si uvědomila, že způsob, kterým od ledna žiju, není úplně šťastný. A najevo mi to začalo dávat i mé tělo, které bylo za poslední dva měsíce třikrát na antibiotikách. A když si to vezmete kolem a kolem, jedny antibiotika se berou deset dní, tak jsem na nich vlastně byla měsíc v kuse. Což pro organismus není úplně fajn.
Najednou taky mé těžce budované myšlení a udržování nějaké harmonie mysli vzalo za své a já se začala dostávat do míst, u kterých jsem dřív nevěřila, že bych se tam někdy mohla dostat. Možná mě svedla Praha, možná mě svedli lidi, co byli kolem mě. Nevím. Možná jsem to v tu chvíli potřebovala, poznat zase jiný svět. Byla to zkušenost a já jsem za každou zkušenost ve svým životě vděčná a není nic, co bych vzala zpátky, ale když se na to dívám s odstupem, jsem ráda, že jsem ve spárech tohoto světa nezůstala moc dlouho.

Dva měsíce šíleností, depresí, probděných nocí a podniků, o kterých se mi ani nezdálo. Najednou jsem si přestala rozumět s rodiči, některými kamarády, sama sobě jsem se odcizila. Věci, co pro mě byly důležitý, najednou důležitý být přestaly a mně bylo všechno jedno.
Žiju teď a tady a na ničem jiným nezáleží.

No, jak jsem se zmiňovala o pár řádků výš, nebyl to ale poněkud šťastný způsob bytí. Ale asi jsem to potřebovala, abych se někam posunula. A poznala lidi, který jsem pro své další kroky potřebovala. Kolikrát jsem ty lidi potřebovala i z toho důvodu, abych si uvědomila, že takhle žít nechci. Že tohle není cesta.

Dnes je květen. Za pár dní červen.
A já se zase pomalu začínám dávat dohromady. Ani nevím, kdy přišel ten zlom. Možná před pár týdny, kdy jsem spala na sedačce v prázdné kuchyni, schoulená u mě ležela líza a já si ve čtyři ráno dělala čaj a nemohla spát. Bylo mi zle. Ze sebe, z lidí kolem. Měla jsem chuť sednou na taxík a jet někam daleko. Hlavně pryč odsud. Propsala jsem té noci několik stran papíru. Plnila ho slovy, které byly ukryté někde hluboko uvnitř mě a nutně potřebovaly na povrch. Poslala jsem několik zpráv, které jsem potřebovala poslat. Té noci nastal onen potřebný zlom. 

Začala jsem jinak přemýšlet. Začala jíst a tolik se v jídle neodbývat. Začala jsem zas hledat cestu a vrátila se k východní filozofii, konkrétně k buddhismu, ve kterém jsem hledala odpovědi už dřív. Společně s J. dala do pořádku vztah, který, vinou nás obou, hlavně mě samotné, nebyl úplně růžový. Uvědomila jsem si, které lidi kolem sebe chci a kteří u mě naopak nemají co dělat, z důvodu, že mě stahují někam, kam já sama nechci. I když na druhou stranu, je to všechno u vůli člověka samotného. To, že ho někam stahují jiní, je jen pouhou výmluvou. Vždycky přece můžeme odejít. Uvědomila jsem si, jak skvělou rodinu mám a znovu jsem k nim nacházela cestu, kterou jsem během těch dvou nebo třech měsíců, kdy jsem nevěděla, co se sebou a stáhla se do sebe, ztratila. Oni tu ale vždycky byli, i když mi kolikrát přišlo, že ne. Že je k životu nepotřebuji a oni nepotřebují mě. Mýlila jsem se. Potřebuji je mnohem víc, než jsem si byla ochotná připustit.
A v neposlední řadě jsem si udělala pořádek ve škole. Uvědomila jsem si, že studovat sice chci, ale jeden jediný obor a ne všehochuť, kterou na FHS nabízí. Škola to není špatná, vůbec ne, dala mi za ten rok strašně moc a já jsem ráda, že jsem si jí tenkrát vybrala. Postupně jsem ale přišla na to, že to není úplně pro mě. 

A tak jsem se rozhodla, že si dám rok od studia pauzu. Že si najdu práci a budu se živit sama. Že se o sebe dokážu postarat bez něčí pomoci. Že si vydělám na nějaké to cestování, možná během roku odjedu i na nějaký jazykový kurz. Konečně se přihlásím na lekce jógy. Budu žít trochu jinak, než doposud. Rozhodně netvrdím, že to bude jednoduché, to vůbec ne. Ale je to momentálně to, co potřebuji nejvíc.