9. července 2017

nedělní krásno. vděčnost.

Anežský klášter a jeho nádherný prostory. Výstava Očím skryté a dlouhodobá expozice umění od 12. do 15. století. Klášter, uvnitř zahrada vystřižená jak z Harryho Pottera. Zrovna pršelo, když jsme na ni přišli. A jak to bylo krásný. Jen my dva a tohle kouzelný místo. 
Gerhard Richter a kousek jeho umění přímo uvnitř kláštera. Malby, které byly původně fotografiemi, zachycujícími hrůzy holocaustu. Pak se ale Richter rozhodl fotografie přemalovat a pomocí abstrakce se pokusil vyjádřit emoce. Protože takové hrůzy, které se během této doby děly, se ani nikterak konkrétně vyjádřit nedají. A tak jsou jeho obrazy plné rudé (jako krev?), šedé (snad jako ostnaté dráty, ony koncentrační tábory lemující) a černé (jako smrt?). 

4. července 2017

book tips | 18

beletrie světová
nakladatelství Odeon, 2017








Kdybych měla vyjmenovat své nejmilejší autory, stálo by jméno Murakami na té úplně první příčce (ó, jaké překvapení!). Záhadou ovšem zůstává fakt, že sama vlastně ani nevím, proč tomu tak je. Co mě na něm vlastně tak baví. Možná je to prostý styl jeho psaní, to, jakou atmosféru ve vás jeho knihy umí navodit nebo skutečnost, že je mi prostředí Japonska blízké a ráda čtu knihy, které mi ho přibližují. Každopádně když se na pultech objevila další kniha tohoto mého oblíbence, byla jsem štěstím bez sebe.

Když pomineme knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání, která u nás vyšla pod nakladatelstvím Odeon v roce 2010, jde o první knihu, ve které nás Murakami nechává trochu nahlédnout do svého světa. Ale jen trochu, abychom toho náhodou nevěděli zase až moc.
Původně šlo jen o sbírku esejů, které si Murakami psal jen tak pro sebe do šuplíku - sám je nazývá takovými malými přednáškami na papíře. O pár let později začaly ale vycházet i časopisecky, těšily se velké oblibě a tak byly později doplněny o dalších pět a nakonec, aby šlo o ucelený celek, vyšly knižně. 

Jak už z názvu vyplývá, Murakami nám zde sděluje své postřehy z literárního světa, mluví tu o technikách, které při psaní používá nebo třeba o tom, co si myslí o literárních cenách. Zmiňuje zde i své oblíbené spisovatele a knihy. Mluví o tom, proč téměř neposkytuje rozhovory a moc se neukazuje na veřejnosti. O vztahu, který má se svými čtenáři. Nebo třeba o tom, proč se rozhodl se svými knihami expandovat na Západ a opustit tak rodnou půdu Japonska. 

Kniha je to fajn, chvilkami to bylo takové odbornější a nečetlo se to úplně hladce, ale když to vezmu kolem a kolem, tak se mi kniha líbila. Dokonce se našlo i pár pasáží, kde jsem si podtrhávala (v poslední době to v knihách dělám docela často a ne, není mi to líto, spíš mi přijde, že tím kniha získává ještě větší kouzlo - pro mě jako čtenáře) a pár stran, které jsem si dokonce zakroužkovala celé. Takové, ke kterým se chci vracet.

,,Sám v běžném životě zvlášť vnitřně silný nejsem. Leckdy se mě dotknou naprosté maličkosti, nebo naopak řeknu, co jsem si měl radši nechat pro sebe, a častokrát pak, když už je pozdě, trpce lituju. Neumím vzdorovat pokušení a povinnosti, které mě nudí, ignoruju, co to jen jde. Nadělám velký povyk kvůli trivialitám a v příštím okamžiku jsem schopný z nepozornosti úplně přehlédnout něco zásadního. Jsem vždycky rozhodnutý, že se nebudu na nic vymlouvat, ale stejně do toho občas spadnu, ani nevím jak. Nebo si říkám, že bych dneska radši neměl pít alkohol, a vzápětí už z ledničky vytáhnu pivo a vypiju ho do poslední kapky. V tomhle  ohledu je to se mnou nejspíš stejné jako s ostatními lidmi, co jich jen svět nosí. Anebo možná ještě horší."