21. listopadu 2017


Stačil jedinej pohled, jedinej úsměv, a já jsem věděla, že jsem ztracená. Je to naše oblíbený téma nočních hovorů. Proč zrovna teď, proč zrovna v tenhle čas. Proč stačilo pár hodin na to, abychom za sebou nechali všechno ostatní a vrhli se do toho po hlavě. Proč.
Jeden druhýmu jsme se asi měli v životě zjevit z nějakýho důvodu. Pro jednou se neptat na to, jestli je to správně a jestli se to má. Zachovat se spontánně a dát na to, co říká srdce. Je to klišé, ale něco na něm bude. Teď už to vím.
Oblíbený téma našich nočních hovorů. Hovorů, kdy vedle sebe jen tak ležíme, jeden druhýmu se díváme do očí a vlastně ani jeden z nás nemusí nic říkat, protože je všechno řečeno v samotných dotecích, gestech, pohledech. Je to mluva beze slov. Yellow Days, zapálená svíčka a my dva. Tvoje potetovaný ruce obtočený kolem mýho těla a hladící mě po vlasech. Tvoje vůně, tvůj úsměv. Tvůj pohled na svět. 
Nevěřila jsem tomu, že se dokážu znovu zamilovat tak moc, jako by to bylo poprvý. Stačí v deníku nalistovat pár stránek zpátky, přečíst si ta slova plná strachu z lásky, z něčeho novýho. Kdy jsem byla vyděšená z toho, že mě má zase někdo tak moc rád, kdy na mě bylo té lásky příliš. Kdy jsem utíkala a nechtěla se probouzet vedle někoho jiného. Kdy mi vadila samotná blízkost něčího těla, kdy jsem se nechtěla probouzet v objetí, kdy jsem nechtěla ranní polibky a snídaně do postele. Bylo toho na mě moc. Omlouvala jsem se. Omlouvala jsem se za to, že nejsem taková. Že nedokážu tolik lásky přijímat a ani ji náležitě ocenit. Omlouvala jsem se za to, že nejsem na romantická gesta, na romantické procházky, na dopisy, které mě sice těšily, ale... bylo tam pořád strašně ale. Nikdy jsem neuměla projevovat lásku takhle okatě a nikdy jsem takový druh lásky neuměla přijímat. Možná i na tom spousta mých vztahů ztroskotala. Že jsem milovala míň. Že mě ta láska děsila.
Po několika takových vztazích jsem dospěla k názoru, že je se mnou něco špatně. Že má emoční inteligence je na bodu mrazu, že se muselo něco uvnitř mě stát a proto jsem taková. Pomalu jsem se začala připravovat na to, že všechny mé budoucí vztahy dřív nebo později skončí právě z tohohle důvodu. Že jeden z nás bude milovat víc. A já to bohužel nebudu.


Pak se ale najednou objevil někdo, s kým jsem od první chvíle cítila, že tohle je ono. Že tohle je z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu to něco, co mi chybělo. Má druhá půlka. Navzdory tomu, jak složitý lidi oba dva jsme. Navzdory tomu, že si s sebou oba neseme nějakou minulost, nějaké problémy, ... /kdo je nemá/. Navzdory všemu cítím, že takhle je to správně. Navíc ty sám mě den co den přesvědčuješ o tom, že máš z nás dvou úplně ten samej pocit.

Najednou se totiž chci probouzet v objetí. Najednou chci, abys byl první věc, kterou ráno uvidím. Najednou mi nevadí dny, kdy nemám čas na sebe, kdy jsme jen spolu a to jediný stačí. Nevadí mi jít spát ve tři ráno, i když mám jít druhý den do práce. Nevadí mi propovídat hodiny a hodiny, protože máme oba dva pořád co říct. Najednou totiž cítím, že tohle je to pravý. To, co jsem tak dlouho hledala a nenacházela.

Možná prostě všechny ty nevydařený vztahy, všechna ta zklamání a bolest měly vést k tomuhle. Možná to všechno mělo nějaký smysl. Najednou chápu a cítím, že už nemá cenu řešit nějaké kdyby. Nemá cenu mít výčitky a omlouvat se. Omlouvat se za něco, co jsem nedokázala s někým jiným cítit. City se nedají vynutit, nedají se předstírat. Nebo dají, ale ne dlouhodobě. Člověka to hrozně vyčerpává a ve finále to ani k tomu druhému není fér. Možná si člověk prostě musí počkat na to něco, na někoho, u koho už od prvního polibku cítí, že tohle je On. První společný ráno, kdy se ještě po rozloučení usmívá jak blázen a vlastně neví proč. Polibky v metru, pusa na čelo. Společný snídaně, společný kávy. Neustálá touha být vedle toho druhého. Potřeba sdělit mu každou blbost, co se ti přes den stane. Povědět mu všechno. Všechno, co bylo, co je a co by naopak ještě mohlo být. Začít plánovat. Společně objevovat. Ukázat tomu druhýmu novej směr. Navzájem se někam posunovat. Být lepší. Společně. Protože teď už nejsme Ty a Já, ale My. 

A já děkuju.
Za to čekání mi to stálo.


co je nového? | říjen 017

2. listopadu 2017



+
stěhování = osamostatnění se
oskar a naše poslední noc ve vršovicích. vděčnost, že alespoň tenhle kočičí přítel byl se mnou
nový byt. nový začátek
spousta nových knih z antikvariátu
nový nábytek z ikei
kuchyň v novém bytě a úžasný parapet plný rostlin
d.
babí léto
knihy
s oskarem jsme oslavili první společný 1/4 rok
podzimní botanická, káva z i need coffee a naše procházky
šumavský výlet s míšou, kafe ze sušického coffeehousu
halloween party
kavárny, galerie a procházky s d.
paperblanks diář na rok 2018
Murakamimu vyšla nová ilustrovaná novela
snídaně v Kumbálu v Holešovicích /vřele doporučuji, 10 z 10* /
výstava Zákon cesty ve Veletržáku
pumpkin spice latté z coffeeroomu
j. a fakt, že jsme k sobě zase našly cestu
dovolená

-
signal festival, letos to pro mě bylo jedno velký zklamání
výsledek voleb
odchod z mých milovaných vršovic. ještě dnes, měsíc po, nejsem schopná se tam jít znovu podívat. trhá mi to srdce.
odchod od j.
bezdůvodný smutky a úzkosti objevující se poslední dobou čím dál častěji
falešná přátelství


Ai Wei Wei a Zákon cesty / Veletržní palác
podzimní Letná, kafe z kavárny Pod Lipami. krásno v duši.
knihovna Prosek
naprosto skvělý pumpkin spice latté z Coffeeroomu
první noc v novém bytě
psí návštěva v Dobrovském <3
koupando na Národce.

volby.


podzimní botanická, ach <3
nové doma.
šumava / snídaně na lavičce v parku, výlet s Míšou, už tradiční káva v Jednorožci a.. já.
kočičí štěstí.
Signal festival / zklamání
další antikvariátové úlovky
La Bohéme Cafe
skvělý společný den s d. / káva v Super Tramp Coffee, návšteva antikvariátů, knihkupectví a procházka Prahou
(naprosto snový!) banánový chlebíček, flatwhite a d. / Mamacoffee Jiřák
Holešovice



















nedělní orkán. 
halloween party / Fearhouse
krásno / Karlín
nový kávový parťák!
<3
ještě předtím, než jsme měly jídelní stůl. obědváme v japonském stylu!
nový oblíbený místo <3 / psací stůl pod okny byl vždycky můj sen
Kočičí host /3* z 5*/
Olšanské hřbitovy
Oskar byl z mých halloweenských tykadel taky docela vedle! :D
© be at peace, not in pieces. Design by FCD